OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří se na sobě nebojí pracovat. V době všeobecné prokrastinace a nadávaní líných hub na všechny a všechno jim není hloupé namísto opileckých řečí konat, a na své cestě vpřed pošlou klidně k ledu i slušně se rozjíždějící projekt, když už nestačí jejich aktuálním potřebám. Takoví lidé, jako Martin Schuster, který jak si jistě vzpomenete, uložil šest sáhů pod zem progresivní deathmetalovou úderku MINDWORK, aby mohl vzápětí znovu povstat pod hlavičkou svého nového projektu FACE THE DAY.
Již na druhém a posledním albu MINDWORK – „Eterea“ přitom bylo více než jasné, jak je cynická škatulka Schusterovi malá. Už tehdy přispíval čím dál větší přísun melodií k ústupu skřehotání, takže téměř výhradě čistě zpívaná prvotina FACE THE DAY svojí melodičností a dalším „vyměknutím“ překvapit nemohla. Co však překvapilo určitě, byl hlasový vývoj ústřední persony. Po nesmělých pokusech s MINDWORK totiž prodělal jeho nedávno ještě poměrně roztřesený hlas slušný progres, takže bylo nutno Schustera přeřadit mezi regulérní melodické zpěváky. Samozřejmě, ještě se našla místa, kde byla znát zaváhání, celkově však byla ta proměna až uhrančivá.
A světe div se, novinka v tomto ohledu míří ještě výš. Kolik se za tím skrývá dřiny na sobě samém, ponechme stranou. Při poslechu „Stuck In The Present“ však netřeba pochybovat, že minimálně studiově už zpěv i ve své "hodné" podobě za hudební složkou nezaostává.
Příjemný vývoj ovšem musíme vztáhnout i na hudební obsah novinky. Od křehoučkého úvodu „Stuck In Verona“, po němž se do práce zapojí dominantní baskytarový riff „The Remainer“ je jasné, že zlepšení přichází na všech frontách. Jasnou inspiraci PORCUPINE TREE maskovat zřejmě ani nechce, přináší však i příjemný refrén a postupnou gradaci, v jejímž konci prožene dvorní bubeník Filip Kittnar i svoji dvojšlapku. Následuje příjemný popík „Sympathy To Sin“ s pěknými bubenickými ornamenty a rozmáchlá „With Faith On My Side“ s uřvanými zkreslenými kytarami uprostřed. Celek pracuje s náladami a střídáním dynamiky. „Elevator In The Sky“ nás upomene na předchozí metalové působiště, v klidné „Settle Down“ rozčeří ospalou hladinu pěkně vygradované saxofonové sólo, najazzlou polovinu „In The Dying Sun“ dojede v goticko-metalovém riffu kytara a závěrečný devítimitový opus ozvláštní cello a vystřídá v něm nálad nepočítaně. Poslouchá se to prostě samo.
Druhý zásek FACE THE DAY staví prvotinu do role chudého příbuzného.
8 / 10
Martin Schuster - zpěvy, kytary, baskytara
Filip Kittnar - bicí
hosté:
Martin Spacos - kytary, beaty
Martin Plachý - saxofon
Jan Švec - baskytary, cello
1. Stuck In Verona
2. The Remainer
3. Sympathy To Sin
4. With Faith On My Side
5. Elevator To The Sky
6. Settle Down
7. In The Dying Sun
8. Stuck In The Present
Stuck In The Present (2018)
Corroding Dreams (2016)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Earmark Sounds Records
Stopáž: 37:45
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.